Ke kameře jsem se dostala ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že nechci žít život podle očekávání druhých. Tvorba ke mně přišla sama, přirozeně, jako prostor, ve kterém se potkává všechno, co mám ráda - tvorba, umění, krása, spolupráce, příběhy lidí, míst a citlivost k detailu.

Tenhle vnitřní zlom byl začátek nové cesty. Nebyl to jednoduchý krok. Místo cesty, ke které mě vedlo okolí a kde cesta už byla částečně prošlapaná, jsem se rozhodla jít úplně jinam. Bez podpory, ale s vnitřní jistotou, že tohle je to pravé. 

První video, které jsem vytvořila spolu s kolegou Adamem, ve mně zanechalo hlubokou stopu. Zachycovalo tanec a v naší práci jsem uviděla, jak film dokáže přenést emoci, kterou jsem z tance cítila. Adamova práce se světlem dodala záběrům krásu a hloubku, které mě dojaly. Tehdy jsem pochopila sílu filmového média — jeho schopnost dotknout se člověka a něco v něm zanechat.

Když natáčím, jsem v absolutní přítomnosti. Všechno se zklidní a já mám pocit, že dělám něco důležitého, co má přesah. Ten pocit je pro mě nenahraditelný.

Postupně mě stále více přitahovala dokumentární tvorba. Fascinují mě lidé, kteří dělají věci s vášní a srdcem — ne proto, že musí, ale proto, že je to naplňuje. Příběhy, které by jinak zůstaly skryté, ale nesou v sobě hodnotu a upřímnost životní zkušenosti. Ať už jde o farmáře, řemeslníky nebo tvůrce, kteří uchovávají něco, co by jinak zaniklo.

Dlouhodobě zkoumám otázky, které se dotýkají hlubších rovin lidské existence - témata jako podstata života a smrti, mysticismus, domorodé tradice Jižní Ameriky a antické tradice Indie, vývoj lidského vědomí, původ nemocí a jejich léčba. Zatím jsem tato témata filmově nezpracovala, ale doufám, že k tomu brzy dozraji.

I dnes přicházejí chvíle pochybností, ale právě ty formují můj pohled za kamerou.
Věřím, že autentické příběhy mají sílu inspirovat, spojovat a zachovat něco důležitého i pro další generace.
A přesně to chci svou tvorbou předávat.